POVÍDKY

Moje povídky - moje vzpomínky
A příště letíme zase,viď taťko?!
Bylo léto.krásné,teplé,právě takové jak si myslím že by léto mělo být.Prázdniny se překulily do své druhé poloviny, někteří,rodiče dětí školou povinných se začínaly těšit že už konečně jejich dítka nastoupí do školy, a my ,protože už máme děti škole odrostlé,se zase začínali těšit na naší vysněnou dovolenou.A že jsme se na to připravovali pořadně to tedy určitě Vlastně jsem veškerou aktivitu co se dovolené týkalo, dobrovolně převzala na sebe.Jako ostatně každý rok.

. Už začátkem prázdnin jsem si v naději, že to bude pro mne dobrý motiv ke zhubnuti,koupila plavky, o číslo menší,než bych byla potřebovala.Byly krásné, a ne právě levné a když jsem ,zavřela oči a zasnila se,… hmmm budou mi slušet.Ukončím tuto neradostnou kapitolku tím že prozradím pointu. Neslušely. Přesněji řečeno,můj úmysl dostat ze sebe aspoň pět kilo,prostě nevyšel.Člověk míní a má žravost a slabá vůle mění.Nakonec v kufru stejně skončily ty loňské, ale, uklidňovala jsem se tím že mi bylo řečeno ze američani jsou skoro všichni tlustí.Tak co, aspoň nebudu vyčnívat z řady.

A teď je čas konečně říci, kam že jsme se vlastně chystali na dovolenou.
.Cílem toho roku 2003 měla být slunná Florida,kde máme děti a dva roky jsme je neviděli.
A protože mám už od mládí v hlavě myšlenku, že ,,kdo šetří,má za tři, dnes už vím že to vždy nemusí být pravda, ale tehdy jsem se toho držela zuby nehty.
Začala jsem pěkně v předstihu abych toho hodně stihla obíhat všechny cestovky v našem přiměřeně velkém městě.Poctivě jsem si na lísteček vypisovala letecké společnosti,odkud, kudy,,a jako nejhlavnější bod jsem měla: za kolik.

Časem jsem si všimla ze právě z této otázky nebyly pracovnice cestovek ze mě zrovna nadšené,ale nedala jsem se.Když mě už v několikáté cestovní kanceláři ujišťovali že mám mylné představy o cenách letenek ,a já si všimla ze pořad brousí po internetu,řekla jsem, si když oni jsou neschopné mi něco najit, najdu si to sama.A doma.A v klidu.Můj milý počítač mi zase pomohl.No ty začátky nebyly pravě jednoduché,já jako laik,který měl tou dobou internet jen tak abych se vešla do určité částky za měsíc..Snad to znáte. Ale podařilo se

.Spokojena,s úsměvem s papírkem v ruce jsem si to zamířila do cestovky,ve které se mi zdála jedna slečna ,tak akorát naladěná a příjemná. Nezklamala mě .Když zjistila že opravdu nechceme letět se světoznámou leteckou společností ,a že nám nejde ani tak moc o to jak dobře nás v letadle budou hostit.Vytasila jsem na ni lísteček s tím zázrakem co jsem si sama našla na internetu Docela rychle jsme se potom už dohodly a ona nám let opravdu zajistila.Na začátek, září..Letenky jsem zaplatila a už zbývalo jen se těšit, jak si prodloužíme o měsíc krásné, teploučké léto.
Nepátrala jsem, proč vlastně, když máme tak levné letenky oproti jiným, společnostem,letíme do Madridu,tam přespíme v čtyřhvězdičkovém hotelu,dostaneme snídani, a pak poletíme teprve přes Atlantik na Floridu. Brali jsme to jako příjemné zpestření naší cesty. Uvidíme Madrid. Co na tom že jen pár hodin a noc.Kdybychom tenkrát věděli co nás po cestě potká, snad bychom raději zaplatili letenky přímým letem na místo, nebo ještě lepší,zůstali asi doma.

Ale přišel den našeho odletu, my vše nejméně desetkrát zkontrolované, pasy,letenky, mobil a peníze.. Bylo to v pořádku.Na vídeňském letišti jsme absolvovali nezbytné kontroly a už jsme postupovali letadlem na naše uřčené místa, natěšení na krásné zážitky.Ověšeni fotoaparáty, taškou s kamerou ,příruční taškou z věcmi na přespání v Madridu , a další taškou jsme se konečně prodrali k svým sedadlům.
Letadlo to bylo fakt maličké,místa nic moc a zezadu se na nás tlačili další cestující, co teď? Plné ruce zavazadel, a na mém sedadle si leží obvyklé vybavení letadel,vzorně složená deka,a na ní ještě polštářek.V jedné ruce držím palubní lístek,pas a letenku v druhé kameru.Jak si sednout?.Vyřešila jsem to způsobem, který byl docela jednoduchý. Cestovní doklady jsem zcela jednoduše zastrčila do kapsy na zadní straně opěradla spolucestujícího sedícího přede mnou.,tím si uvolnila jednu ruku ,odstranila deku a polštářek a s uspokojením usedla. Ještě jsem vzala na vědomí že v té kapse přede mnou jsou nějaké prospekty,a noviny a také papírový pytlík na …no když vám je náhodou špatně a vzbouří se vám žaludek

Předcházející odstavec si prosím dobře zapamatujte, bude hrát v tomto příběhu nejdůležitější roli.
Letadlo se pomalu vzneslo, a za chvíli už nám letuška roznášela voňavou kávu a slané mandle. Před námi se vznášela vidina nádherné dovolené s našimi dětmi.

A že jsme nemuseli dlouho čekat, a ta ,,vidina ‚‘ byla poněkud jiná než v naších představách, popíšu hned.
Po asi dvou hodinách jsme hladce přistáli v Madridu.
Musím ještě podotknout , že ani já, ani můj drahý, a velice klidný manžel neumíme jinak než svým rodným jazykem ,což je česky. Kdykoli jsme někam cestovali do zahraničí letadlem řídili jsme se heslem, které se nám při podobných cestách vždy osvědčilo. Kam jdou všichni, půjdeme také.

Takže když letadlo s námi přistálo, my v pohodě s příručními zavazadly vystoupili, a vydali se tam kam šel dav. Nikde po nás nikdo nechtěl ani letenku, ani pas , asi tím že jsme jen přelétali a toto bylo mezipřistání. .Zítra nás naloží do jiného letadla a hurá na pláže slunné Floridy..
A tak tedy, ověšení fotoaparáty, kamerou , já svoji tašku, můj muž další menší cestovní kabelu s věcmi na přespáni v hotelu.
Naštěstí,velká zavazadla letěla sama přímo do cíle naší cesty. Projdeme několika halami,téměř běžíme dlouhými chodbami letištního labyrintu,chvílemi se svezeme pohyblivým chodníkem ,ale i po něm všichni pospícháme a stále se snažíme držet krok, ale přesnější by bylo říci cval, s masou lidi různých národů, a barev pleti. Všichni vypadali že ví přesně kam jdou.
My to nevěděli.Nicméně jsme se snažili splynout s běžícím davem a tvářit se, jako by jsme cesty letadlem podnikali každý měsíc nejméně dvakrát .Možná jsme splynuli, ale kam s nimi běžíme, to jsme nevěděli.Jen jsme doufali ze nás ten dav nedovede před letiště, tam všichni naskáčou do aut ,a jen my nebudeme mít kam naskočit.
Když už jsme takto, docela svižně proběhli snad celé letiště podle nás, nejméně dvakrát dokola, lidi pomalu ubývali a my začali pochybovat, jestli děláme správně to, co děláme. A tak mě napadlo špitnout mé drahé polovičce?? ,,Myslíš že by jsme se měli někoho zeptat kam máme jít?‘‘ Koukl na mě, docela naivní otázka, jak se asi zeptáme,když ani nerozumíme jestli mluví nebo nadávají? A jak se vlastně dostaneme do toho hotelu kde máme přespat??

A tak začal zlatý hřeb toho dne.
Naše drama vlastně zahájil manžel, když navrhl, ,že by jsme možná měli vyndat letenky, a někoho se posuňkama zeptat kam, vlastně jít. Slovo hotel a Miami, snad porozumí každý a tak nám možná někdo poradí..Jenže, ptejte se někoho, kdo tam není. Mezi tím co jsme takto mudrovali, najednou stojíme v dlouhé, předlouhé chodbě s jezdícím chodníkem úplně sami. Nikde ani noha. A co by také byla. Byla noc, ti co přiletěli tak odešli,a další přílet se asi nečekal. Kousek jsme popošli,kolem všude nezvyklé ticho. Manžel vylovil ze své kapsy letenku a pas a vyzval mě abych udělala totéž.
A teď to začalo. Ponořím ruku do kapsy u vesty,nic – zalovím v tašce úplně stejné nic.Polil mě studený pot. Ježiši, kde mám ten pas a letenku?? Teď mě naopak zamrazilo ,hned na to jsem se začala zase potit, žaludek mi vyletěl až do krku. Nikomu ten pocit nepřeji.
Můj milý, ještě pořád nic asi netuší . Většinou jsem to byla já, která při podobných cestách měla vše pod kontrolou. To už dřepím na zemi, vysypávám tašku na zem , docela bezhlavě prohlížím co se dá a výsledek je hrozný . Jen veliké NIC. Doklady nemám a nemám. A to už mě můj drahý začne mít asi nějaké tušení a pohledem toho nejudivenějšího člověka, a tichým hlasem nevěřícího v to co uslyší se zeptá : Ty ty doklady nemáš???
Můj drahý muž je vyhlášený kliďas a jsme spolu už pětatřicet, ale v ten moment jsem ho fakt obdivovala . Normální by bylo na mne aspoň zvýšit hlas ,když už ne zařvat začít nadávat V tu chvíli bych si to zasloužila,a asi také přijala. On nic, jen z něj ještě polohlasně vypadlo: pořádně se podívej ještě jednou. Nee, nemám špitla jsem. Na jeho místě bych asi udělala cokoliv, ale jeho klid mě úplně zmrazil. O to více jsem ale začala doslova hysterčit já.
A v tom jsem zahlédla ty dva policajty. .Nevím jak se jim tam říká, tak je budu jmenovat takto. Koukali se zájmem co že to vyvádím.Museli se asi dost divit, na zemi kolem sebe vysypané tašky s pyžamem a ostatním. Já nad tím stojím,děsem zelená. Vůbec mi v té chvíli nedošlo,že jsou to španělé a umí asi maximálně kromě své španělštiny snad ještě anglicky. Což pro nás bylo, jako by mohli mluvit třeba svahilštinou. Ale s poslední naději popojdeme k nim, a já s hlasem roztřeseným jim česky říkám, nemám pas ani letenku. A čekám co se stane.Oni koukli na nás, pak vzájemně jeden na druhého, a pronesli cosi jako, jestli umíme španělsky, my zakroutili hlavou ze ne ,oni pokrčili rameny, ještě jsme porozuměli slovu information…a ti dva se otočili a odešli.

Stali jsme tam, v cizí zemi, na mezinárodním letišti sami,dva .Hlavou mi teď šrotovalo jediné. To snad je můj konec , já tu snad z toho umřu,,a pořad dokola. Ježiši ,vždyť já vlastně teď nejsem ničí. Můj drahý muž nemá jak dokázat že jsem jeho žena, on má pas,vízum,letenku,já nic. Mě snad nezbývá než odevzdat se osudu, a nechat se tu zavřít.nejsem vůbec ničí. Nic nemůžu dokázat Domů mě povezou s antonem Až ovšem zjistí kam patřím.A jestli mi vůbec někdo toto uvěří?. Ten pocit nepřeji ani svému největšímu nepříteli, pokud nějakého snad mám.
Ale zase tu byl ten klidný a hodný manžel, který mi tichým hlasem řekl, uklidni se někoho musíme najít ,nic jiného nám nezbývá . Snaž se ,si vzpomenout kde jsi ty papíry měla naposledy. Což se mu docela dobře řekne. Ale já v ten moment nevěděla ani jak se jmenuji..Až když bylo po všem se mi přiznal, jak v něm hrály všechny nervy nejmíň maďarský čardáš, ale při pohledu na mne vykulenou,nešťastnou hrůzou vybledlou , měl co dělat aby se držel v klidu. Ale držel.
Zbývalo nám jediné. Uklidnit se, a najit někoho s kým se nějak domluvíme. Věci poházené po zemi jsme narovnali do tašky a vydali se směrem, kde jsme předpokládali, že vede ven a ne zpět k letadlům.
Asi po deseti minutách jsme na dlouhé chodbě konečně uviděli člověka, přesněji pani která měla uniformu,což by napovídalo tomu, že patří k leteckému personálu, a tudíš je tu i naděje že nám pomůže.Zrychlili jsme. A to nám už bylo jasné, že své stanoviště se stolkem a pohodlným křeslem pravě opouští. Asi ji právě padla a chystala se domů.

S nadějí jsme k ní doběhli.A ještě než jsme stačili otevřít ústa, já měla najednou docela jasné vidění
.Snad tím že jsme to brali jako jedinou naši, záchranu, se mi v hlavě rozjasnilo.Docela zřetelně jsem viděla sebe, jak ještě ve Vídni, v letadle přistupuji ke svému sedadlu u okna, v ruce pas a letenku ve druhé tašku .
Za mnou se tlačí další cestující .Honem si sednout. Ale kam? Na mém sedadle leží deka a polštářek a na něm ještě položená taška s kamerou. Abych tyto věci mohla zvednout, a tím si uvolnit místo na sednutí, je potřeba mít prázdnou aspoň jednu ruku a tak dávám ty prokleté dokumenty do kapsy právě toho opěradla před sebou.
Bum kámen ze srdce je dole, tep se mi uklidňuje. Vysypu mé rozsvícení mysli na manžela. Víš to jistě? Tichým a nedůvěřivým hlasem se zeptá. No jasně.
Ale co teď? Jak toto vše vysvětlit, té docela příjemně vypadající pani? Je na ni poznat že vidí, že máme problém, a taky to jediné slovo jsme ji zřetelně rozuměli.
A pak to začalo.
Pantomimou,se kterou bych klidně mohla tvrdit že jsem byla na školeni u našeho slavného mima pana Čejky, jsem se jala vysvětlovat ,: jak jsme z česka, jak jsme letěli letadlem -hrrr aeroflot Viena - Madrid, a teď, tady hotel, spát, a potom Miami. Věříte že to pochopila? A já, povzbuzená svým úspěchem pokračovala: ja pasvord, letenka – nou, najn. .Koukala na mě usmívala se. Pak kývla hlavou, jakože rozumí uplně všemu co jsem jí tu teď málem zatančila.
Ukázala rukou to světoznámé gesto v překladu: někdo ti to ukradl? Nou ,nou, já na to, a začala další část mého představení.Povzbuzena po prvním úspěchu a s radostí že mě paní začíná rozumět, jsem se do své další role úplně ponořila.
Roztáhnu ruce, jakože letím, aero,,A co dál?. Už vím, skočím přes ten její ministolek, vrhnu se ke křesílku za ni otočím ho, a naznačím vzadu kapsu. Vydechnu pasvord a pak si ještě pro jistotu ukážu na hlavu, Gesto ,,cvok ‚‘ snad taky znají taky, a ještě jednou na sebe, na hlavu, jakože jsem zapomněla. Bože ta ženská musela mít fantazii nevím jak velikou.
Pochopila..Zasvítili jí oči,vyškubla mému muži jeho letenku, koukla do ni. Pak nám, nevím jakým jazykem řekla ať se ani nehneme a čekáme( že bych se z toho šoku naučila rozumět španělsky?). A i s jeho letenkou se rozběhla dlouhatánskou chodbou.
A pak pro nás nastala dlouhá chvíle čekání a nejistoty, najde tam to letadlo? Budou tam ty mé zatracené doklady?
Asi po čtvrt hodině vidíme naši, v ten moment snad k zulíbání zachránkyni ,v ruce drží cosi a vesele s tím mává nad hlavou. Byli to mé ztracené doklady.

Děkovali jsme jí česky německy i anglicky, to jediné z cizích jazyků umím,a ona se jen usmívá .Ještě nám ukázala cestu kde najdeme okýnko, a odkud nás dopraví do našeho hotelu. Docela jsme ji najednou rozuměli a během deseti minut jsme už stali u přepážky, z kterése na nás usmívala slečna. Na nic se neptala, natáhla ruku, my jí podali naše letenky, a během několika minut jsme jako lordi odjížděli sami v prázdném autobusu, speciálně pro nás vyslaným.Že by už pan řidič asi raději spal ve své posteli, bylo poznat z jeho zběsilé jízdy, když autobus drnčel a skřípal, jako by se měl za zatáčkou rozsypat. Tento pan řidič už se na nás neusmíval. Proč taky, bylo hodně po druhé hodině ranní.
My na tom zatraceném letišti strávili přes tři hodiny. Proletěl s námi ulicemi docela hlučného Madridu, vysypal nás před hotelem, ukázal na hodinky, pak na prstech číslici sedm a byl pryč..
V recepci se ospalý recepční očividně neměl snahu s námi bavit, takže nám kartu od pokoje, ukázal na hodiny, naznačil že snídani dostaneme v šest ráno ,že je grátis,a autobus na letiště odjíždí v sedm hodin ráno.

A my utahaní ale šťastní, že už máme snad vše zlé za sebou, vyjeli výtahem do svého patra, chvíli jsme si ještě hráli s kartou, která nám měla otevřít dveře do našeho pokoje, a když se nám povedlo, celkem lehce jsme pochopili, že si s touto kartičkou i rozsvítíme uvnitř místnosti.Sedli jsme na postel, koukli na sebe a oba dva jsme si najednou vzpomněli, co by nám právě v tu chvíli pomohlo dostat se z těch hrozných zážitků, které nás doteď provázely.
Vždyť my vlastně v tašce ,v postranní kapse pašujeme do Ameriky celou láhev pravé moravské slivovice. No abychom aspoň takto přivezli pozdrav z Česka .A jistě pochopíte,že po těch naších nervydrásajících útrapách,jistojistě nám naše děti odpustí, že jsme teď tu flašku otevřeli a s chutí, podstatně zmenšili její obsah.
A pak honem spát.
Ale ani to ještě neměl být konec naším trampotám .Už jen krátce.
Po nočním odlehčení obsahu láhve se slivovicí, na hladový žaludek ,jsme usnuli tak dokonale, že jsme se probudili přesně za tři minuty sedm.
Venku lilo jak s konve. Ani otřelí mazáci na vojně, by nevládli být tak rychle nastoupeni, jak rychle jsme my za sebou zabouchli dveře hotelového pokoje.Veškerá ranní hygiena šla stranou, a my neumytí, neučesaní, ani nečekali na pohodlný výtah, pelášili jsme po schodech úzkého schodiště,po kterém asi hodně hostů nechodilo.Přitom jsem ještě stíhala cpát do zavazadla pyžamo,a zapínat si knoflíky. Nebudu zapírat, že jsme si při letu schodištěm posteskli, že jsme se právě připravili o snídani zdarma, ale snad nám dají v letadle,pokud jej stihneme najíst. S takovými myšlenkami jsme se vyřítili před hotel.
Pan recepční neměl téměř žádnou šanci nás dohnat.
Autobus před hotelem se právě rozjížděl.
Ale pro naši obhajobu, kartičku od pokoje jsme poctivě předali udivené paní řidičce.
Cesta na letiště proběhla docela v pohodě .Dokonce jsme asi naším vzeřením, rozespalých ale nasnídaných turistů, získali sympatie.
Než jsme dojeli na letiště, věděla jsem, že stejným letadlem jako my a též na Miami letí ještě několik cestujících v autobuse.
Pak už jsme se s manželem jen dohodli, že kdyby trakaře padali ,těchto lidí se už nepustíme, protože nám dávali naději že další část cesty proběhne snad bez problémů. Nehledě na to, že ovládali angličtinu, a snad i trochu moji pantomimu.

Určitě nemusím dodávat, že jsem se už do konce naší dovolené zřekla všech svých cestovních dokladů, a svěřila je do kapsy u vesty mého spolehlivého manžela Co kdyby že?
Zanedlouho jsme měli přijít na to,že naše paní smůla se nás jen tak lehce nepustí.
Ale to už je možná na další část mého vyprávění.

A vypadá to na pokračování:
Je květen 2006 a právě jsem se dozvěděla že jsme zváni na dovolenou k synovi, Kam? no přece na Floridu. A dokonce už jsem sama aktivně našla výhodné letenky. No jasně s leteckou společností Iberia..... Manžel se chytá už předem za hlavu, a já Vám vzkazuji: možná se máte na co těšit, bude pokračování.....

P.s.Srpen 2016. Tak pokračování se nekoná. Naposled jsme navštívili Floridu a tím i syna v roce 2010.Cestu jsme zvládli docela dobře. A bohužel, další už asi nebude. doufám že vás aspon pobavila tato povídka
Jak jsme hledali polodrahokamy
Jak jsme sbírali polodrahokamy

Je zajímavé že téměř všechny mé vzpomínky se týkají letních časů.Asi to bude tím, že přestože jsme se drželi pospolu celá rodina ,i v dobách ,kdy už byli synové ve věku,kdy jejich vrstevníci navštěvovali diskotéky a jiné radovánky, naši kluci byli nejvíce spokojení, když přišla doba dovolené a my vyráželi za toulkami po tehdy ještě docela zachovalé přírodě české..ať už to byli výpravy na Hruboskalsko, nebo do autokempingu Rumcajz, odkud jsme vyráželi na lovy různých achátů ,jaspisů a jiných polodrahokamů.Tato posedlost nás držela několik let, a snad i právě to že jsme se pro tohoto koníčka nadchli všichni,byly naše dovolené v té době takové fajn. Ještě dnes na ni máme vzpomínky na naší zahradě ,v podobě docela veliké hromady těchto docela vzácných kamínků. A přiznám se ,že když je takhle po dešti,docela ráda si k nim sednu, a při koukání na ty mokré, všemi barvami se lesknoucí u úlomky se mi znovu vrací vzpomínky
.Jako třeba tato: kdy jsme ,takhle v červenci přijeli zase na dovolenou do toho našeho oblíbeného kempu,a od druhého dne začalo pršet a lilo celé dny. My na nohách navlečené igelitové pytlíky,obalené blátem ,jsme přesto neúnavně křižovali pole a jásaly nad každým lesknoucím se nálezem
.Do kempu jsme se nikdy nevraceli s prázdnou. Jako dnes ještě vidím ,jak jsme také našli jakýsi lom u obce Železnice,kde už z dálky bylo vidět jak tak stejní nadšenci jako my kladívky oťukávají skály a občas něco nosí do auta a.my ,když se vzdálili,se zvědavě pídili,cože to tam hledali. Moc jsme toho nevypátrali.ale vzpomínám si docela jasně že můj muž se tak chvíli lopotil s s podivně vypadajícím kamenem.Byl dokonale kulatý ,téměř hladký o dost vetší jak kopací míč . Nemohl se od něj odtrhnout, obracel ho,házel na zem a nakonec dostal nápad, že si ho odvezeme domů, to znamená až na Moravu. Což jsem mu tedy okamžitě rozmluvila. Takže nakonec kámen letěl na zem,my nasedli do auta a vydali se do muzea v Nove Pace.
.A teprve tam jsme prohlédli.
Mezi různými exponáty jsme totiž objevili úplně stejné dvojče takového kulatého obra,co byl v tom lomu
.Až na jeden rozdíl.Tento v muzeu byl rozpůlený, vevnitř byla ohromná dutina a celý vnitřek byl vyplněny nádhernými ohromnými krystaly fialového ametystu..
Jen jsme se na sebe podívali a vše nám bylo jasné. Naskákali jsme do auta a hurá do lomu.
Nebudu to protahovat,samozřejmě že už jsme jej nenašli,jen tam přibylo zase několik dalších nadšenců s kladívky , kteří možná měli to štěstí, a někdo z nich už má doma tu krásnou obří pecku co jsem zakázala naložit do auta..
Ještě dodám,že domů jsme s prázdnou nejeli nikdy, a ta naše ,,Máňa se jaksepatří zadýchala,než ten náklad co měla v kufru dopravila do cíle.
Za ty léta děti dospěly, a dnes, už jen zůstala docela slušná hromada v rohu zahrádky, a nějaký nadšenec by si tam možná přišel ještě na své..Kdo ví, jednou se možná v té kráse budou přehrabovat naší vnoučci
Jak jsme dělali autolakýrníky
Byl konec srpna, a psal se rok 1974 měli jsme tehdy ještě jen dvě děti.Dcera byla jak se říká,,ještě na houbách.‘‘.
Mezi našimi kluky je rozdíl dva a půl roku..Peťovi byli tenkrát tři, Pavlík se zrovna pokoušel postavovat na nožičky. Právě jsme měli své první auto a že jsme z něj měli radost neskutečnou ,to si dovedete představit.Byla to to jen škodovka 1000 MB, ale byli jsme na ni jaksepatří pyšní.Jen tak pro úvod uvedu jeden zážitek s ní. Koupili jsme ji z druhé ruky ,byla bílá .To byla barva kterou jsme se společně zhodli že to tedy ne. Bílou nechceme.A první nápad byl na světě.
Hned po přepisu další den jsme,s manželem dali hlavy dohromady a vymysleli plán.Přece nebudeme dávat peníze, na něco co hravě zvládneme sami.( a navíc jsme byli s autem zadluženi,) My si to naše autíčko prostě přestříkáme sami. Vždyť existují barvy ve spreji.Manžel pečlivě propočítal spotřebu lahviček barvy,a kolik to bude stát. Byli jsme spokojeni.
V sobotu po obědě jsme naše ratolesti přenechali na hlídáni babičce a dědovi, a s taškou, plnou sprejových lahviček s oranžovou barvou ,protože oranžovou jsme si naši Máňu (tak jsme autíčko pojmenovali), představovali .
S tím kde toto dílo provedeme ,jsme si nedělali velkou hlavu. Kolem řeky,která teče okolo našeho města bylo tenkrát místeček, že si člověk mohl vybrat. A tak jsme na jedno takové dojeli. Pěkně ukryté mezi rákosím ,keříky vrb, a stromy olší. Ještě nutno podotknout, že v tom parném létě, už pár týdnů nepršelo, a my se na to naše místo dostali, tak že jsme byli nucení dost velikou část absolvovat přes moc a moc prašné pole.
Tam jsme Máňu nejprve pořádně vykoupali, (tenkrát to šlo,nikdo se nad tím nepozastavoval), a počkali až oschne.
Pak jsme ji jak správní lakýrníci pozalepovali vše co jsme nechtěli zastříkat, lepící papírovou páskou a Rudým Právem. Byli to noviny největšího formátu ,a tak se bezvadně hodily.
A pak nastala ta chvíle. Manžel s grifem starého lakýrníka bral z tašky ,jednu lahvičku za druhou a stříkal a stříkal.
Pěkně jak bylo napsáno v návodu: křížově,nahoru a dolů.
To jediné jsme si na návodu přečetli.Šlo to jak na běžícím pásu. V zápalu práce jsme si vůbec nevšímaly hodin a ty teda letěly. Za chvíli jsme měli nastříkáno. Teda měla bych správně napsat dostříkáno.. Barva nám totiž došla.
Snad nemusím připomínat že otevřená prodejna v sobotu a ještě odpoledne,byla tou dobou sen úplně neskutečný. Prostě soboty a neděle byly dny k odpočinku a tudíž všude zavřeno.

Háček tedy byl v tom, že nám ta barva prostě nevyšla. Buď manžel stříkal moc silnou vrstvu,což jsme v té době už tak nějak nemohli posoudit, protože se najednou nějak rychle setmělo, nebo jsme spotřebu špatně spočítali.
Pravdou bylo že najednou jsme měli pozdní večer, všude tma,a my s autem celým polepeným v tichu u řeky .
A to jsme netušil,i že nebyl všemu ještě konec .Když jsme se pokoušeli odlepit lepící pásky, které docela pevně na Máni držely,zjistili jsme, že i s páskou jde i ještě nezaschlá barva. Pak teprve nás napadlo vytáhnout z tašky jednu tu prázdnou lahvičku,a přečíst si při svitu měsíce že barva je úplně suchá za 24 hodin.A při pohledu jeden na druhého nám najednou došlo,že máme také děti, které,už měli být doma,že jsme vlastně mým rodičům ani neprozradili kam že to jedeme.Ale co teď?
Auto polepené,barva nezaschlá,,,Já pláč nakrajičku, protože jsme si už dokázali spočítat co se asi bude dít po našem návratu.a že se nám to naše lakýrničení setsakramentsky prodraží to jsme už věděli nejvíce.
Po chvíli jsme se rozhodli,že už déle čekat nemůžeme.Manžel si otrhal na předním okně noviny jen tak aby viděl na cestu, a vydali jsme se s tím naším napolo oranžovým strašákem k domovu. Nemusím snad psát jak chudák Máňa vypadala po projetí přes to prašné pole.
Je snad jediné štěstí, že tehdy ještě moc aut nejezdilo a že páni policisté,tehdy ještě VB.,taky moc vidět nebyli. Aspoň my jsme tedy měli štěstí že jsme se nepotkali.
.Musel to být asi pohled na to, co přijelo opatrně před dům, kde bydleli tehdy moji rodiče.
A aby toho nebylo dost, čekala na nás tenkrát skoro celá ulice, protože babička dokázala ze zoufalství, co se nám asi stalo zmobilizovat kdekoho .Ten cirkus co potom nastal si nepřejte vidět. Nic nevadilo, že jsme sledováni docela téměř všemi sousedy z okolí.
Dostali jsme tenkrát co proto.Ale s odstupem času se vůbec nedivím,Když si představím jaké myšlenky musely pochodovat v hlavách mých rodičů.
Teprve po tom co jsme si vyslechli a dostali jsme co nám zaslouženě patřilo, stalo se zájmem všech naše strakaté autíčko,navíc obalené prachem .
Ale přece jen něco dobrého to přineslo.
Můj otec ,který si musel ten večer ještě jit pořádně uklidnit nervy do blízké hospody, a kde se také stala hlavním bodem diskuze naše Máňa, ráno velkoryse sáhnul do peněženky ,a na opravu námi napáchaných škod přispěl.
Ne na opravu v odborné dílně ,ale aspoň u jeho kamaráda v jeho stodole. Jen snad ještě dodám Máňa nakonec nebyla oranžová,proto že tu barvu jsem začala přímo nenávidět, ale docela pěkně zelená.
Mamince z lásky.
Jednoho dne se babičce zdálo že svoje vnoučata nějak málo od rána vidí a hlavně slyší.Měla tam všechny tři.
Co chvíli si něco špitaly,ztratily se v určitou chvíli aby po kratké době zase posedávaly u chaty a bedlivě poslouchaly.To však babička netušila.Kdyby byla ostražitější,asi by ji neuniklo že odběhly vždy když se na břehu kousek od chaty za velikým kamenem ozvalo cvaknutí,případně ještě jiný, pro ni neidentifikovatelný zvuk.To byl pro ně signál a do vnoučat jako když střelí.
Pozadu nezůstávala ani jejich tehdy sotva tříletá sestřička. První den ještě babička nic moc nepozorovala. Až večer když uz vsichni leželi v postelích,a cosi si pořád šepkali,začala mít nějaké tušení.Další den je začala sledovat,Ovšem moc se jí to nedařilo. Děti odběhly,spokojeně po chvíli přiběhly..Začala tedy babička nenápadně oťukávat tu nejmladší,Už už by se snad něco dozvěděla,ale po zvednuté zaťaté pěsti koumáka mladšího,se ji pusinka sama zamknula. A tak se babička do toho obula, to by bylo aby na to nepřišla.Vaření šlo stranou, Babička se nenápadně plížila, kam vnuci tam ona.
Dopoledne uběhlo a nevěděla nic.Vypadalo to že děti začínají být velice spokojené.Pak přišel den D. Všichni tři se ztratili a nezvykle dlouho se neobjevovali. Zároveň babička zjistila že se jí záhadně také ztratil její nejoblíbenější nožík.Právě ten kterým tak ráda krájela chleba při chystaní svačinek pro vnoučky.To už nechápala vůbec nic.Ale pak přišla doba kdy se vše měla dozvědet.
A najednou bylo tajemství venku. Nejprve se ve dveřích chaty objevila malá. S pláčem a prstíkem ze kterého jí pomalu kapkala krev. A právě to ji její pusinku odemklo.Pak už bylo vidět jen jedno.
Babička vyletěla z chaty, schody brala po dvou,najednou jí nevadily kamenité břehy a strmý svah.
Za velikým kamenem ,kam se ty její zlatíčka celé dva dny ztrácela na ni čekalo divadlo kterého by se nenadála.
Potichoučku na bobku tam seděli ti zbývající dva, ten mladší notně pobledlý s krvácejícím prstem v klíně, ten starší ho uklidnující, a kolem nich?
To uz bylo na babičku moc. Něco co dodnes prý vidí jako by se to stalo teď.Kam jen oko pohlédlo ležela malá prkýnka a na nich hřebíčky připíchané něco co nejprve nedokázala poznat. Zalovila v kapse zástěry,nasadila brýle, dřepla si a jen koukala.A věřte že bylo na co koukat .Na prkýnkach se na sluníčku za větrem sušily docela maličké šedé kožešinky chudáků myší.A pak začalo to hlavní divadlo.
Prý to bylo slyšet až na druhý břeh jak pak vykládali sousedi.
Závěr?? Byl docela jednoduchý. Naše děti inspirované pohádkou ,,Princezna se zlatou hvězdou na čele‘',celé dva dny chytali do pastiček myši.Proto seděli u chaty a naslouchali.Že je v pastičce další poznali tak,že klapla pastička a pak hurá za skalku.Stačilo už jen mrtvou chuděru myšku stáhnout,při čemž velice ochotně spolupracovala ta nejmladší .Poctivě podle příkazu staršího bráchy držela nebohou myšku a ten,,odborně myšku stahoval z její jemňoučké sametové kůže.
No a že neštěstí nechodí po horách, a tak dlouho se se džbánem chodi,tak došlo i na ně.Když už si hoch myslel že praci s nožíkem,podotýkam že nožem na chleba,umí zacházet jak starý řezník,nejprve se mu podařilo trefit se do miniprstíku sestry, a po té kdy ta myšku leknutím pustila, aby běžela za babičkou, nůž si našel cíl ještě na jeho palci.
Divadlo pro naproti se opalující a koupající chataře muselo být náramné.
Ale dlužím podotknout že to vše zůstalo po mnoho let jen mezi babičkou a jejími vnoučaty.
I když, vše se prozradilo po létech,když se nejstarší syn oženil,odstěhoval.
Ze společného pokojíku se odstraňovala patrová postel.Když ji ti moji,chlapi rozebrali,a vynášeli ven povšimla jsem si malé krabičky v koutku kde bývala noha patrovky.Zvědavě jsem ji otevřela ,a koukala tak nějak jak tehdy babička.Nepoznala jsem co v ní je,vyndala jsem tu věcičku,obracela jsem to v prstech, očichávala a divila se. Nic nezapálilo mi. Ještě podotknu že se myší bojím a štítím, jak snad ničeho jiného.Vysvětlení,co že to žmoulám v rukou se mi dostalo hned jak se vrátili zpět mí chlapi. Ale na to jsme si museli sednout. A já se tak po spoustě let dozvěděla tajemství, které bylo jen mezi těmi čtyřmi.
A závěr? Když jsem i po tolika letech začala dávat dětem kázání, co že je to napadlo,skočila mi do řeči dcera se slovy: ale mamko,víš vůbec proč jsme do dělali?
To co jsem slyšela zase umlčelo mne. Oni ty nešťastné myšky stahovali a kůžičky preparovali kvůli mně. Chtěli prý mi udělat radost a vytvorit mi z těch minikůžiček peněženku.
No a tenkrát ,přestože jim babička přikázala vše zničit oplatou za to že bude před námi mlčet, se jim podařilo jednu tu kůžičku zachránit.
A věřili by jste tomu že já mám tu kůžičku ještě schovanou?? Ale pšššš, ty naše děti také nemusí vše vědět.
Rok 2004
Je libo,plný košík kosmetiky?
Můj dnešní zážitek ? Jsme nepoučitelné?
Ráno,vstanu,krásně svítí sluníčko,,skoro to vypadá že se nám chce zima vyhnout.V tom zvoní mobil.Má bývala kolegyně se doma nudí(obě jsme přišly o práci).Hele pojdˇse mnou do supermarketu?!No jasně doma vše hotovo,tak co by ne,a pěkně pěšky,atˇse provětráme
.Cesta nám uběhla ani nevíme jak.Přestože se vidime téměř denně,pořád je co probírat,a tak meleme,meleme,a najednou stojíme s vozíkem uvnitř marketu.Rozhlédnu se, odkud začnem,a to už můj pohled padnul na mladíka u přenosného stánku.Mladík kouknul na nás, asi si nás tim pohledem otipoval. Jooo to jsou ty správné.A hurá k nám.Než stačil cokoli říct,preventivně jsem po zkušenostech z dříve, v duchu si ríkam,,,na naás si nepříjdeš''. Kroutím hlavou a říkam,neee my nic kupovat nebudem,ani ,,očuchávat'¨. No ale znáte to když už jsme stánek skoro přešly,slyšíme za sebou to kouzelné slovičko: docela zadarmo'' Zaseknem se ,on toho využíje a už se z něj sype naučená záplava nabídek,otázek kladených přesně tak jak on potřebuje..A co myslíte ze my dvě husy udělaly??Stojíme koukáme,ale to už máme každá v ruce košíček,a příjemný mladík,nám do košíku láduje jednu flaštičku střídavě s krémy.Každou otevře, šmrncne na nás z butelky cosi vonící,ukáženám že nejsou prázdné,očicháme jak voní, a šup s tím do košíčku.Za každou větou nás ubezpečuje jaká je to pro nás výhoda,že právě my jsme pravě na něj natrefily.Je speciální celostatní akce,vše co nám dává právě do košíčku je docela ale úplně zadarmo. Z košíku už nám to krásně vonˇavé zbožíčko málem padá,ještě se tam opatrně vecpou pytlíčky pro manžela,pro děti,a my pořad ,,čučíme pusu málem otevřenou''. A je tu finále(to už mi začalo pomalu zapalovat).
Dámy tak a který z těchto dvou parfémů vám lépe voní?? Tak to je otázka: obě dvě máme po tom jeho vodopádu argumentů, proč že je to zadarmo,ovoněně obě ruce ze všech stran ale nakonec si vybereme.A pozor blíží se vrcholný hřeb našeho šou.Mladík nám oznámí že opravdu to co máme v košíku je docela zadarmo- jen ten parfém co jsme si děsně dobrě vybraly stojí bratru 3 000,- Ale protože jsme moooc sympatické, jejich firma má právě dnes ,,den zadarmo'' tak nám udělá cenu,ten vybraný parfém nám nechá za pouhých 800,-. No to je přece šance která se tak často nedává,že? Mě už právě v hlavě vše došrotovalo a vznikla z toho jediná věta: zase jsme nalítly.Kolegyně však ještě naivně ,snad v domnění že se to přece jen dá nějak zvrátit špitla,aha... tak když vám ten parfém takhle,ted vrátíme tak to ostatní je zadarmo?ˇPodávala mladíkovi krabičku s vybranou vůní a tatkicky s plným košíčkem o krok ustoupila.. Nepochopil.Ještě malou chvíli byl i ochotný nám z vlastní kapsy zaplatit poplatek za výběr z pro nás nevýhodného bankomatu.No nic s toho nebylo.Dámy,ty plné košíčky nám normálně sebral,a tim o nás přestal mít zájem.A jen jsme viděly jak mu oči brousí ke vchodu kudy se blížily další potencionální vůněchtivé skupinky (hloupych)ženských. No my byly ze hry venku,Teprve tedˇjsme si všimnuly,nedaleko stojících prodavaček v blízkém butiku.Ty se očividně ten den bavily a asi to bylo docela veselé oživení jejich pracovního dne.Oproti ostatním dnům,kdy jen tak ,,visí opřené celý den o pult,kvůli nevšímavosti kolemjdoucích.Tento den jim určitě velmi rychle utekl.
A mít tam někde ukrytou kameru?? Tak to by stálo za to . No a my dvě?? Jsem optimista,a jsem hrozně ráda veselá,vždyt život je tak krátký, nač se zlobit?, Marketem jsme prošly s očima uslzenýma,ale od smíchu,cesta domů,(zase po svých jak jinak) nám uběhla, ani jsme nevěděly jak,a rozesmáté ,jsme najednou stály u domu.Je pravda že teprve tedˇmi usměv mírně stuhnul,protože jsem zjistila že jsem vlastně nekoupila vůbec nic z toho pro co jsme tam vlastně šli. ale co zítra je také den. A možná tam bude zase někdo staát usmívat se na naás,mávat voníci lahvičkou... rok 2004
A co si takhle zabásnit?
Tak tuhle minibásničku jsem napsala s radostí, pro dceru.

Lenka(dcera) si v USA koupila autíčko o kterém snila.Píšu schválně autíčko,protože když poslala fotku,bylo fakt tak malé,že jsem z toho tady začala básnit.A tak vzniklo toto mé dílko.Podotýkam že ,,Mufík'' pojmenovala to své miniauto.
Mufíkovi

Co je malé,to je milé-hlavně že tě poslouchá.
Pošeptej mu tyhle verše,potichoučku do ucha.
Že je brouček maličký?
Nemusí Ti spávat venku,dej ho vedle ledničky.
Ještě je tu jedna rada:
Až potkáte na ulici,psa,co tropí neplechu,
dávej pozor holka zlatá,
aby Ti ten pejsek malý nenačůral na střechu.
Na ty pejsky,říkám znova,dávej pozor-a to dost,
aby Ti tvůj Mufík milý z toho ještě nevyrost'.
Máš to super,za půl páta dolaru ,
Floridu i Kanadu,projezdíte křížem krážem
to my u nás nedokážem.
Ať Tě Mufík kam chceš vozí,do práce i po pláži
(tam si ale dávej bacha,na dětičky s lopatičkou!!)
Jinak Ti ho neřádi,celé piskem zahází.
Lidi budou kulit oči,Jeee to bude paráda:
Kdyz mu někdy nedej bože,trochu klesnou nožičky,
Světe div se o nic nejde,hodíš si ho na záda.

A tak: že je malej nevadí
uvidíš že radost z nej,
na duši tě pohladí.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one